STÁT
DOSTATEČNĚ NECHRÁNIL NACISTICKOU DOKUMENTACI
V
regionálních publikacích popisujících obraz jednotlivých krajů a míst v nedávné
minulosti, zejména za německé okupace, najdeme mnoho zmínek o kolaboraci
nacistické šlechty s III. říší. Když se začteme do monografie V. Kulíře Nové
Hrady vydané v Českých Budějovicích roku 1979, zjistíme, že tehdejší majitel
panství hrabě K. J. Buquoy se stavěl proti I. ČSR již od dvacátých let. Jeho
postoj k pozemkové reformě byl nejen vypočítavý, ale přímo negativní. Již od
dvacátých let inklinoval Buquoy k fašistickému hnutí. Podporoval známého vůdce
sudetských fašistů Langmanna von Aue, který v roce 1923 pronesl na Nových
Hradech štvavou přednášku „Přítomnost a budoucnost sudetských Němců“. Buquoy již
tehdy celou akci financoval a v čestném špalíru vítal von Aue. Roku 1925 jako
účastník akce Německé národní jednoty, který se rovněž nechával oslavovat jako
německý aktivista, Buquoy tuto stranu všemožně podporoval se svým právníkem
Molitorem. Patřil k zakládajícím členům SdP na okrese roku 1935 a účastnil se
rozsáhlých fašistických demonstrací v Kaplici a na Hradech roku 1936. Na jedné
z nich vítal svého přítele Konrada Henleina, s nímž kráčel v čele
šestitisícového průvodu. Rovněž roku 1938 přijíždí Henlein opět na zámek k
Buquoyovi, v červnu pobývá na zámečku Žofín, odkud podniká propagační cesty po
okolí. Podle tehdejšího vůdce místní SdP M. Soukupa Buquoy financoval jak
místní organizace, tak všechny Henleinovy akce. Za mobilizace Buquoy se
společníky bere nohy na ramena a prchá do Rakous. Po záboru pohraničí pak
Buquoy zavádí říšské válečné hospodářství, nechává zřídit zajatecký tábor u
Hojné Vody, kde při vzpouře je vězeň roku 1944 zastřelen. Mezitím Buquoy ve
Vídni studuje říšskou školu Deutsche Arbeitsfront pro vůdce fašistických
podniků. Po osvobození je právem zatčen a souzen, jeho majetek propadá
konfiskaci. Až do 60. let 20. století se v místě dochovala alba s fotografiemi
Buquoyových setkání s Henleinem a fašistických parád, jejichž byl účastníkem.
Poté alba mizejí v rukách různých „pamětníků“. I řada dalších dokladů se náhle
ztrácí. Kam? Pro koho? V 90. letech přicházejí nástupci Buquoye s restitucí.
Tvrdí, že novohradský pán neměl s nacismem nic společného. Kdyby se nedochovala
přesná práce regionálních historiků, neměli bychom k dispozici mnoho dat o
nacistické činnosti K. J. Buquoye. Též fotografie bylo nutno náhle velmi pracně
shledávat a výsledky nebyly srovnatelné s původně známými doklady.
Další
příklad poskytuje publikace J. Skutila a kol., Rájec Jestřebí, Dějiny města od
nejstarších dob po současnost, vydaná v Praze 1981. Dokumentuje vývoj panství
H. N. Salm-Reifferscheidta od jeho nezletilosti v r. 1904, kdy se ujal panství
pod poručenskou správou, až do jeho úmrtí roku 1946. Prezentuje postupný úpadek
velkostatku, konflikty H. Salma s rájeckými legionáři, odpor proti parcelaci po
r. 1920, který majitel řešil útěkem do tehdy italské Abbazie a správou
plnomocníka. Spory se vyhrotily až v generální stávky v Rájci. Velkostatek na
daních dlužil státu několik milionů korun.To mělo vliv i na další podnikání i
na střety s místní samosprávou. Zatímco plnomocník byl poměrně vstřícný k
českému obyvatelstvu, majorátní pán sám tak vstřícný nebyl a zaměstnával ve
funkcích v drtivé míře Němce. Sám se několikrát podle situace hlásil jednou k
německé, jednou k české národnosti. Salmovi pracovní společníci ve velkostatku
byli kutí Němci, nacisté, kteří páchali v okolí řadu zločinů, jako byl jeho
správce Weselka, účetní Tugemann, ředitelé jeho šamotky Augustin a Zahn. Salm
sám se s nimi dal do nacistického spolku NSRKB Kriegerkameradschaft Raitz. Do
NSRKB podal přihlášku 15. 11. 1939, a od 1. 10. 1940 byl členem rájeckého
spolku. Přihlásil se s rodinou k říši, v následujících letech k DAF a BDO.
Rovněž Salm se nechal fotografovat, a to do alba Kriegerkameradschaft, spolu s
význačnými nacisty z okolí. Album Kriegerkameradschaft bylo roku 1945 nalezeno
u vedoucího NSDAP v Rájci, blockleitra a Salmova vrchního účetního a nájemníka
Alfreda Tugemanna, válečného zločince, který měl na svědomí vlastence z okolí.
Album, které je doloženo v úředních spisech s dalšími doklady o Salmově
nacistické kolaboraci, je dnes údajně nedostupné. Kam se takový doklad mohl
ztratit? Kam se mohlo ztratit 24 příloh nacistické dokumentace o Salmově
kolaboraci přiložené ke spisu bezpečnostní komise MNV Rájec z 31.10.1945?
Stejně tak se „ztratily“ – respektive byly ukradeny – protokolní knihy města
Rájce za roky 1926 až 1946, které obsahovaly zápisy o vyšetřování Salma a o
odebrání jeho čestného občanství Rájce roku 1945. Jak je možné, že z
kunštátského archivu se „ztratila“ evidenční listina soukmenovců bloku NSDAP
Rájec, když k ní návazná listina bloku NSDAP Jestřebí je dochována? Jak je
možné, že dnes ani regionální, ani státní archivy a úřady o této dokumentaci
„nic nevědí“? I z toho těží do Rájce přicházející restituenti, i oni tvrdí, že
rájecký pán neměl s nacismem pranic společného. Věty nacirestitučních pohrobků
zní stejně jako obehraná gramofonová deska. Všichni byli čisti jak lilium,
nacismus byl vzdálen u Hitlera v Berlíně, všichni byli „oběti poměrů“, jejich
„odpůrci jednají účelově“, ze zášti nebo z nenávisti. Pomocný tisk a média tomu
v tomto duchu přitrubují. Na některé situace známe hypotetickou odpověď, kterou
však vyslovit nelze.
Případů
ukradené nacistické dokumentace v našich zemích bychom mohli dokumentovat
mnohem víc. Namátkou stačí uvést „ztracené“ říšské dotazníky – Fragebogeny –
Colloredo Mansfeldů, dokumenty K. des Fours Walderodeho, dokumenty
Thun-Hohensteina, a jiné. Vyvstávají otazníky nad dlouholetou archivní a
dokumentační praxí státu v těchto případech. Jak bylo možné, že stát
protifašistické koalice, stát postižený nacistickou krutovládou, stát Lidic a
Ležák – že takový stát dopustil ztráty, mizení, utajování a dokonce snad i
záměrné likvidace nacistických dokumentů, a to de facto i de jure ve svůj
vlastní neprospěch? Jak to, že orgány
státu ihned, jak to konsolidace dovolila, se nepostaraly o přísné zabezpečení
všech nacistických dokumentů, úředních zpráv, fotografií, alb tak, aby byly k
dispozici nejen úřadům, ale též občanstvu, zejména obětem nacismu a pozůstalým
po nacistických zvěrstvech? V tomto směru nelze připouštět žádné výmluvy
typu „bylo to dáno dobovými poměry“, „nebyly k dispozici materiální podmínky“,
„nebyl školený personál“. Výklady tohoto typu musíme zavrhnout jako profesní
lži. Osvobozený stát měl zajisté dosti sil a prostředků na to, aby tak závažnou
dokumentaci nejenom patřičně ochránil, ale též řádně zpracoval a uchoval pro
další generace. Současné uchování této dokumentace, možnosti přístupu k ní v
současné době, to vše je v nemožném, neudržitelném stavu. Tento neudržitelný stav je též první příčinou všech majetkoprávních a
restitučních kauz, které by jinak vůbec nevznikly. Jak by jinak mohly
vzniknout kauzy Colloredo-Mansfeld, Kinsky, Walderode, Salm? Při řádném vedení
dokumentace by tyto spory – záměrně stavěné profesními makléři do pozic tzv.
„občanskoprávních sporů“ – byly smeteny z úřednických stolů ihned při svém
vzniku. Tyto spory by vůbec neotravovaly politické, morální a společenské klima
České republiky, nebyly by předmětem zahraničních ataků až ze Ženevy (případ
Walderode). Spory by nenapadaly pozůstalé po obětech nacismu, nebyly by
výsměchem II. odboje a nepoškozovaly by občany republiky (případy Colloredo,
Kinsky, Salm, atd.).
Zbývá
otázka, kdo a v čí prospěch zavinil tento
stav? Tento stav nenastal sám od sebe. Již desetiletí tu musely existovat
mocenské zájmy, které zapříčinily ničení, torzovitost a nedostupnost nacistické
dokumentace občanstvu. Jisté vodítko může dát zjištění, že vláda pana Čalfy jako jeden z prvních praktických kroků zrušila Komisi
pro válečné zločiny nacismu v ČSFR. Tak to alespoň publikoval pan Stanislav
Motl ve své knize Nacisté pod ochranou. Bohužel, zdá se, že jeho titul stále
vystihuje podstatu věci. Nacisté a pohrobci v českém státě jsou zhusta stále
pod ochranou. Máme úřad pro zločiny
komunismu. Úřad pro zločiny nacismu nemáme, a zdá se, dlouho mít nebudeme.
Nenašel se žádný poslanec, žádná politická strana, která by iniciovala tento
potřebný krok aspoň tím, že by navrhla novelizaci dosavadního úřadu pro zločiny
komunismu na rozšíření
činnosti o nacismus. Nabízí se kacířská úvaha – naši poslanci jsou všichni
takoví „kolaboranti“, nebo pouzí „ignoranti“, kterým nezáleží na tom, co
vnímají pozůstalí po obětech nacismu, nebo oběti nacismu samy? Kteří dopouštějí
útoky na busty státníků, jako v Českém Krumlově, nebo na pamětní desky, jako v
jihomoravské Doubravici? Kteří naopak dopouštějí zřizování lživých pamětních
desek, jako je ona v Brně, věnovaná „německému Sprachinselu“? Jak dlouho takový
stav potrvá? Komu a čemu to slouží, to zodpoví představitelé státu sami svými
činy. Například tím, zdali zruší, či nezruší Posseltovu kancelář
landsmannschaftu v Praze. Někteří politikové tvoří čestnou výjimku, dávají
jasné signály. K nim patří například sám pan prezident Václav Klaus, který se
jednoznačně staví proti zřízení tzv. „Centra vyhánění“ v Berlíně. Je jasné, že
když budou ponechány v činnosti takové instituce, že na druhé straně nebude
ponechána v klidu ani nacistická dokumentace a že vlivem všech těchto
„vyslanců“ a společníků počne postupně v našich archivech, úřadech a
institucích „táti jako sníh“. Toužený sen pohrobků nacistů, kolaborantů a
zrádců by se tak konečně vyplnil.