Nejméně
od roku 1992 se vlekou nekonečné právní spory o získání obrovských majetků.
Majetků, které stát roku 1945 podle retribučních dekretů zabavil těm Němcům,
Maďarům, nacistům, fašistům, kolaborantům, gardistům, vlajkařům a osobám se
Svatováclavskou orlicí, kteří zradili za okupace ČSR. Od této doby až do
současnosti probíhá v republice nesmírný nátlak různých politických,
společenských a dokonce i zákonodárných představitelů na navrácení těchto
majetků do rukou pohrobků někdejších okupačních kolaborantů. Jak k této situaci
došlo? Jak je vůbec možné, že stát protihitlerovské koalice, stát na straně
vítězných mocností, stát, který je signatářem Pařížské reparační dohody o
německém majetku, že takový stát se odhodlal k právním krokům, které poškozují
jeho samého a tím též i jeho vlastní občany?
Kořeny
snad můžeme hledat již v politické situaci těsně po převratu roku 1989.
Politické síly kolem tehdejšího prezidenta Václava Havla, kruhy blízké
Vatikánu, kruhy zastávající nenávistné stanovisko k Benešovým dekretům a k
poválečné ČSR, stejně jako kruhy zastávající návrat sudetských Němců a jejich
odškodnění, a konečně kruhy sympatizující s habsburskými tradicemi – tyto síly
vynaložily velké úsilí na prosazení takového restitučního zákona, který návrat
majetků různými právními kličkami de facto umožňoval.
Navenek
vše vypadalo v pořádku. Restituce byly podmíněny platností Benešových dekretů,
stanovily se podmínky pro nabývání státního občanství tak, aby to údajně nebylo
v rozporu s ústavním dekretem 33/1945 Sb. a dalšími normami po r. 1945. Jenže
vše pak bylo jinak. Proč? Tyto kruhy, které se připravovaly na restituce již
před převratem roku 1989, dobře věděly, jaký je stav dokumentace tohoto
majetku, a zejména pak byly pomocí zaprodaných informátorů, „pátrajících jako
genealogové“ v archivech státu, o stavu archivní dokumentace, zajišťující
zabavení majetku po roce 1945. V některých případech tak dokonce došlo k
vykrádání archivů ve prospěch nastávajících „restituentů“. Ostatně, například
vykrádání dokumentů města Rájce ve prospěch nacistického kolaboranta Salma, na
něž je trestní oznámení, je toho evidentním dokladem. Existoval dokonce scénář restitucí, který podle některých zdrojů
vypracovala právnička Kammelanderová, manželka zesnulého multiobčana Karla des
Fours Walderode. Tento scénář počítal v první fázi s pokusným vydáním naprosto
zanedbatelných restitučních položek – například několika hektarů půdy. Tyto pokusné prvorestituce měly dvojí cíl.
Za první měly připravit půdu pro následné vydávání dalších, nyní již obrovských
majetků. Za druhé měly ukolébat českou veřejnost v tom směru, „že se vlastně
nic podstatného neděje“, že vydávané majetky jsou zcela zanedbatelné a že
jejich vydávání nepoškodí ani stát, ani občany. Další taktiku vypracovali
právníci kolem argentinského příchozího. Zde se Benešovy dekrety prostě obešly
tzv. určovacími žalobami podle občanskoprávního principu. Příchozí se dožadoval
majetků nikoli ve smyslu restituce, nýbrž ve smyslu údajného právoplatného
dědictví po svém dědečku. Zavalil stát půldruhou stovkou žalob, se kterými se
zápasí dodnes. „A na špek vlítli pašáci, trojští předáci.“ Místo aby stát od
počátku hájil zájem svých občanů a svůj vlastní, dělal vše pro to, aby napomohl
těmto tzv. restituentům. Politická vůle kruhů, chtějících restituce a revanš,
byla daleko silnější než právní základ státu, než zájem občanstva. Je třeba si
uvědomit, že nešlo a nejde jen o nabývání obrovských majetků. Nelze též
zanedbávat podíl jednotlivých politických stran na této „peronizaci“. S tímto
nabýváním jsou spojeny dva další atributy. Za první je to politický vliv. Seskupení několika stovek restituentů, kteří nabudou
třeba 40–50 procent veškeré půdy ve státě, začne určovat zemědělskou a lesní politiku ve státě. Samozřejmě se k nim
přidají politické síly a strany s agrárními zájmy – a máme tu obrovskou lobby,
která bude prosazovat své zájmy na úkor celého státu. Za druhé je to snaha o velkolepou revanš za perlustraci
kolaborantů roku 1945. Jaké sladké politické a morální vítězství by to bylo
pro pohrobky bývalých nacistů a kolaborantů, kdyby je současný stát měl
odškodňovat za oprávněné zásahy po roce 1945! Jak by mohli do celého světa
vytrubovat svá údajná „poškození nelidským benešovským režimem“ a svou údajnou
„nevinu“ na okupační kolaboraci!
Zde počíná obrovská vina
českého státu – respektive všech těch jeho zástupců, kteří bez ohledu na reálie
poválečného vývoje, bez ohledu na vlastní zákony státu, a dokonce bez
jakéhokoli ohledu na mezinárodní dohody a na mezinárodní právo založené na
výsledku II. světové války – zneschopnili úřady první instance, znemožnili
přísné uplatnění Benešových dekretů, umožnili obrovskou mediální kampaň ve
prospěch nacirestituentů a znemožnili protesty všech antifašistů proti těmto
restitucím. Tato vina je kolektivní – padá jak na konkrétní politické
představitele počínaje prezidentem Václavem Havlem a konče senátory typu pana
Hadravy, Mezihoráka, Rumla, a dále na publicisty a tzv. historiky jako
Podiveny, Mlynáriky atd. Pak je tu vina konkrétní – ta padá na jednotlivé
představitele v daných případech. Tak při udělování českého občanství se nebral
zřetel na Benešovy dekrety. Podvodem získaly české občanství například paní Ida
Schoellerová nebo paní Marie Salmová – toto konstatování pochází z kruhů
Policie České republiky, přičemž se jedním dechem dodává, že dnes je pro
desetiletou lhůtu vše promlčeno. Těmto „novoobčankám“ registrovaným v
nacistických složkách pomohly přímluvné dopisy pana Bratinky a zásahy pana
Rumla. Strany jako US-DEU, KDU-ČSL mají lví podíl na těchto nehoráznostech –
stačí připomenout jen aktivity předáka Tollnera na sudetoněmeckých dnech nebo
jeho spojení s řádem německých rytířů. Rovněž hlasy volající po těchto
restitucích a hlásající „pochybnost Benešových dekretů“ nebo napadající
prezidenta Beneše a poválečnou ČSR, se zhusta rekrutovaly právě z těchto řad.
Na druhé straně nesmíme zapomínat ani na neschopnost levicových stran, zejména
sociální demokracie. Snad s výjimkou restituce Salmů sociální demkoracie
projevovala po celou dobu mimořádnou neschopnost rázně řešit fatální stav
nacirestitucí ve státě. Její proklamace chránit zájmy občanů této země v
jednotlivých restitučních kauzách působily spíše kašpárkovsky – typickým
případem byla kauza Argentince, kdy se brala střecha jednotlivým občanům
doslova nad hlavou, a stát sociální demokracie tyto občany neochránil. Teprve až restituční povodeň dotekla do
Prahy na Staroměstské náměstí před palác Kinských, tehdy se úřadové probudili z
dogmatického spánku – vždyť již již nešlo o „pouhý český venkov“, ale o ně
samotné!
Vrcholem všeho bylo, když vláda tohoto státu nechala napadat příchozím
„restituentem“ samotného svého ministra kultury, který jako jediný vládní
činitel se statečně – sám! – postavil proti restitučnímu třeštění jak v případě
Colloredo-Mansfeld, tak i v ostudné kauze pana Argentince. Jakoby se naplnila
idea „Transkakánie“ spisovatele Roberta Musila. Nejhorší na celé věci je, že
vše pokračuje plynule dále. Všichni, kdož poukazují na nelegitimnost
nacirestitucí, jsou odstavováni, skandalizováni, odsuzováni. Typickým příkladem
je zavržení kandidatury profesora Pavlíčka na ústavního soudce. Když pan
prezident Klaus navrhne fundovaného experta na státní právo, který je znám svým
exaktním postojem k Benešovým dekretům, nemá senátorská klika nic lepšího na
práci, nežli jeho kandidaturu shodit. Občané státu nejsou hlupáci, vše
pozorují. Nelze se divit hlasu lidu, který praví, že senát je nejenom
neužitečný, ale přímo státu škodlivý, a proto se nechodí k senátním volbám.
Případ zmařené kandidatury jednoho z nejlepších expertů práva v republice je
toho kardinálním dokladem. Co činí vláda, ministerstva, prvoinstanční úřady, policie
k atakům nacirestituentů na český právní řád, na národní majetek, na práva
občanů České republiky? Vůbec nic ve prospěch občanů ani státu samotného.
Ustavení bezzubého úřadu pro majetek státu je berličkou bez řešení. Kde je
novelizace restitučního zákona, kde je taxativní zákaz nároků nacistických
restituentů dle Pařížské reparační dohody, kde je dodržování Benešových
dekretů, kde je zajištění archivní dokumentace nacistů a kolaborantů? Když tak
stát bude pokračovat, může se jednoho dne stát, že zde budeme mít samé pohrobky
nacistů, Buquoye, Hohenlohe, Thuny-Hohensteiny, Rohany, Salm-Reifferscheidty,
Schoellery, Schaumburg-Lippe, atd., kteří nás budou poučovat, že majetek je věc
první a posvátná, Benešův stát byl zplozencem Versailles, legionáři byli
velezrádci císaře pána a Beneš sám byl válečný zločinec. Na nacirestituovaných zámcích
budou sbírky lebek židobolševických komisařů, zednářů a Slovanů. Naopak slušná
šlechta antifašistická – všichni ti Mensdorffové, Sternberkové a jiní – bude
opět konfiskována jako za nacistů a nomenklátorů. Slované, nižší rasa,
budou hlídáni jako nebezpeční, budou vykonávat otrocké práce, jak chtěl konečně
rehabilitovaný Heydrich, a kostel parašutistů v Resslově ulici bude zbořen.
Bolševismus bude zakázán a soc. dem. se sama vstřícně rozpustí, aby nebránila
vedoucí úloze monarchistické klerofašistické strany. Pomníky TGM a Beneše se zlikvidují
a ani boty z TGM v Rudce u Kunštátu nezůstanou – vyhodí je do vzduchu. Pamětní
desky legií a protifašistického odboje budou roztlučeny na prach a pozůstalí se
opět ocitnou v koncentrácích, když na ně vůdce zapomněl… Naopak postavíme
pomníky Heydrichovi, Rathovi a „nevinně popravenému“ K. H. Frankovi. V
knihkupectvích se objeví celé sebrané spisy Moravce – ostatně první díl již
dnes vyšel. My jsme vždy vstřícní, v předklonu a v předstihu v Unii IV. říše.
Možná se však dočkáme i toho, že až to všechno v této IV. říši jednou krachne –
že opět budeme psát na plakáty s pařátem nad Hradčany to svoje – „My tam
nebydlíme“. My jsme podle Heydricha „smějící se bestie“, nicht wahr?
J.
J. Nickelli