|
Znovu se ukázalo, že ministerstvo vnitra zůstává přes
veškeré útoky státoprávním pilířem republiky. Prokázal to pan ministr
vnitra Milan Chovanec, když obhájil presidentské dekrety proti novému
útoku předsedy maďarského parlamentu László Kövéra. Pan Kövér tvrdil:
Česká republika a Slovenská republika neměly být přijaty do Unie,
protože součástí jejich právních řádů jsou dekrety uplatňující
kolektivní vinu (!!).
Pan ministr Chovanec velmi korektně a decentně usadil
výroky pana předsedy maďarského parlamentu konstatováním, že „pan
předseda měl patrně špatný den. A pokud by ho snad neměl, tak postoj
České republiky je jednoznačný. Téma Benešových dekretů je pro nás
neměnné a nedotknutelné.“
Pan ministr správně, jednoznačně a podle pravdy dějin
ukázal, že Česká republika nemůže a nesmí dopustit jakékoli
zpochybňování dekretů presidenta republiky a Národního shromáždění z
let 1940 až 1945. My jako odbojáři bychom k tomu mohli dodat jen v
duchu známého britského seriálu větu „Ano, pane ministře“. A to bez
sebemenší ironie a s naprostou vážností věci. Odbojáři musí panu
ministru za takové pevné stanovisko a za takovou jasnou obhajobu našeho
právního řádu poděkovat s hlubokou vděčností.
Vzhledem k neustálým útokům na dekrety jak ze strany
německých a rakouských landsmannschaftů a jejich politických stran a k
opakovaným prohlášením o dekretech i ze strany maďarské je nutno
poukázat podle pravdy dějin, jaké dekrety jsou a co obsahují. Je to
nutné i pro neustálé zpochybňování dekretů se strany trabantů našich
nepřátel na domácí půdě.
Dekrety presidenta republiky a Národního shromáždění
jsou především poválečným vyrovnáním s následky hrozné okupace ČSR
nacistickým III. reichem a pokusem o zmírnění strašlivé řady zločinů,
kterých se na lidu ČSR dopustili jeho nepřátelé a domácí zrádci a
kolaboranti.
Zde musíme vyvrátit první blud nepřátel dekretů. Dekrety
nejsou diktátorským aktem dr. Beneše jako jakéhosi samovládce. Jsou
válečnými opatřeními exilové vlády za stavu ohrožení republiky,
trvajícího od mobilisací v roce 1938 až do osvobození ČSR spojeneckými
vojsky a armádním sborem svobodovců. V této souvislosti je třeba
poznamenat, že jen dr. Beneš a jeho vláda se zasloužili o právní
kontinuitu státu ČSR – a nikoli nějaký „státní president protektorátu“
dr. Hácha, jenž se stal tragicky karikaturou dějin. Z tohoto důvodu
jsou akty protektorátu podle naší Sbírky zákonů nicotné a jsou zahrnuty
do období, označeného jako „Doba nesvobody“ (jsou vyňaty pouze ty
určité akty, které odpovídají občanskému právu, nikoli právu státnímu).
Druhým bludem nepřátel dekretů je tvrzení, že „dekrety
jsou neplatné“. Dekrety jsou právně vyhaslé pouze pro dobu současnou.
Jsou však nedílnou součástí našeho právního řádu, a dekret č. 33 je
dokonce dekret ústavní. A je nezbytné dodat, že podle dekretů č. 12,
33, 100, 108 atd. se dodnes regulérně soudí všechny tzv. restituční
kauzy z období protektorátu, ať je to kauza Colloredo-Mansfeld,
Dietrichstein, Harrach, Salm, Walderode, Thun-Hohenstein, atd. Takže
například tvrzení o „neplatných dekretech“, které tak často vytahoval
na veřejnost náš známý kníže Schwarzenberg, postrádají právní smysl.
Jejich cílem zjevně je pouhá politická dehonestace dekretů v
souvislosti s tzv. „vyhnáním“ – nepravdivou mantrou sudetských Němců.
Tím se dostáváme ke třetímu bludu nepřátel dekretů. Ke
tvrzení o jakémsi „nelidském, usurpátorském, genocidnímu charakteru
dekretů, umožnujících vyhnání obyvatel jen podle jejich národnosti a
podle jazyka, dekretů uplatňujících kolektivní vinu“. Větší nesmysl a
lež nemůže snad být o moderních dějinách našich zemí vyslovena. Tato
tvrzení mají charakter výmyslů a hrubých nepravd, doslovných lží. Proč?
Dekrety presidenta republiky a Národního shromáždění –
kráceně a nepřesně Benešovy dekrety – jsou válečná a poválečná opatření
konstituovaná na základě válečného stavu okupované ČSR s III. reichem.
Nesmíme zapomínat na fakt, že okupovaná ČSR byla mezinárodněprávně s
III. reichem ve válečném stavu od 16. prosince 1941 až do 9. května
1945, bez ohledu na vyhlášení okupovaného protektorátu. Toto vytěsňují
všichni lháři o dekretech. A exilová londýnská vláda vydávala dekrety
již od roku 1940. Dekrety vydával pan president v konsensu s celou
vládou.
Dále nesmíme zapomínat na skutečnost, že londýnská vláda
po celou dobu protektorátu ve svém vysílání varovala okupanty,
kolaboranty a zrádce, že budou za své skutky pohnáni před soud a
trestáni poválečnými opatřeními, pokud neustanou ve svém barbarském
konání.
Dekrety tudíž byly především trestněprávními a
státoprávními konstitučními akty osvobozené republiky. Dekrety
neuplatňovaly kolektivní vinu – tu kolektivní vinu, kterou
Mezispojenecká kontrolní okupační komise v Německu chtěla původně
uvalit na celý německý národ!
Dekrety zahrnovaly tento okruh viníků – dobrovolně
přihlášené Němce, dobrovolně přihlášené Maďary, gardisty, zrádce,
kolaboranty a osoby se Svatováclavskou orlicí.
Čím se rozumí vina dobrovolného přihlášení se k Německu
a Maďarsku? Tím se podle dekretů rozumí „dobrovolné přihlášení se
k agresoru (v případě Maďarska ke spojenci agresora), který
rozvrátil a zničil republikánskodemokratickou podstatu státu ČSR“.
Toto nechť si zapíší za uši nepřátelé dekretů – ti Němci
a Maďaři, kteří byli donuceni anebo se vzepřeli III. reichu a
fašistickému horthyovskému režimu, byli od dekretů osvobozeni! Proto v
českých zemích mohlo zůstat asi na dvě stě dvacet tisíc Němců, a proto
na Slovensku mohlo zůstat přes půl milionu Maďarů! O tom nepřátelé
dekretů cudně mlčí – doslova tento fakt zatloukají. Takže neexistuje
jakákoli kolektivní vina dekretů!
Odsun nevyhnal všechny Němce a Maďary bez prověření
jejich provinění. Nelze hovořit ani o vyhnání – natož pak o jakési
genocidě, jak o tom lživě žvaní praporečník sudetů pan Posselt a jiní z
této čeledi politiků.
Proto jsme my odbojáři rovněž nikdy nesouhlasili s jeho
zvaním do Brna a s vymyšlenou omluvou brněnského magistrátu sudetům a
brněnským Němcům za jakési údajné genocidy, které nikdy neexistovaly. V
tomto ohledu se plně stavíme za dopis vlasteneckých organizací
brněnskému magistrátu, který svou nesmyslnou omluvou sudetům a Němcům
příslovečně šlápl mimo mísu.
Totéž platí pro ty české a slovenské zrádce a
kolaboranty, kteří učinili totéž.
(Ironie dějin nám poskytuje současný příklad – dnes se
tak 24 roků zuřivě a nesmyslně bojuje u soudů o „dobrovolnost či
nedobrovolnost“ přihlášky Huga Salma k III. reichu! Když jeho vstřícné
skutky k III. reichu jsou prokázány i jinak a dostatečně, dokonce i
fotograficky...)
Nakonec musíme znovu připomenout to, co nepřátelé
dekretů stále zatajují před širokou veřejností jak u nás, tak zejména v
zahraničí, v Německu, v Rakousku i v Maďarsku. Totiž fakt, že dekrety
vycházejí z poválečného uspořádání Evropy podle mezinárodního řádu
Postupimské dohody a Pařížské reparační smlouvy. Té smlouvy, která
stanoví, že žádný německý majetek zabavený v okupovaných zemích se
nesmí dostat zpět do německých rukou. A přece o majetky tzv. vyhnancům
jde. Jinak by nenapadali žalobou nedávné zrušení těchto nároků u
jistého landsmannschaftu, není-liž pravda? O takových institutech, jako
je bývalý řád německých rytířů, ani nemluvě...
A dále, že dekrety rovněž respektují výsledek
Norimberského soudu, kde byla podána žaloba na československé Němce
včetně tzv. sudetských Němců. Je velkou ironií dějin, že tuto žalobu
podal brněnský občan gen. JUDr. Bohuslav Ečer, který dodnes v Brně
současných omlouvačů sudetům nemá ani pamětní desku, natož pomník.
Generál, jenž byl celou válku pronásledován nacisty a po
válce dodal ČSR válečného zločince, sudetského Němce K. H. Franka,
který se podílel na vyhlazení Lidic a Ležák, který údajně osobně
dohlížel na Moravě při vyvražďování Ploštiny a Prlova a který byl
veřejně popraven z rozhodnutí Národního soudu.
Ano, pan ministr Chovanec to pravil správně – a v jeho
slovech zařval český lev: Neotravujte náš český (a slovenský) vzduch
nesmysly a lžemi o dekretech!
Dr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice
Honorář na Fond N. O.
|