|
Soudy na posmrtnou ochranu
říšského Němce Hugo Salma, majitele panství Rájec na Moravě,
otevřely řadu otázek, jak je to vlastně s občanskými právy v
republice. Zdálo by se, že u nás je do Ústavy zakotvena Listina
práv a svobod s články 15 a 17 a že tato práva jsou nezadatelná,
nepopiratelná a nezpochybnitelná. Co se však děje u obecných
soudů v praxi?
Obdobný případ
nastal v Brně již na počátku popřevratového období. Akademický
funkcionář jisté fakulty v Brně zažaloval tři studenty za to,
že jej označili za starou strukturu,
bolševika atd. bývalého režimu. Soud rozhodl, že studenti
se musejí omluvit, přestože de facto prokázali pravdivost svého
tvrzení –
a přestože se za ně postavila i vlastní fakulta! Spor nebyl
doposud ukončen a mnohaleté martyrium studentů trvá dodnes. Ti se
prostě práva a spravedlnosti nedočkali.
Další případ
znamenal můj vlastní soud s potomky rájeckého bývalého knížete
Salma o tzv. postmortální ochranu jeho osobnosti.
Byl to spor o údaje na mé pamětní desce mých příbuzných
odbojářů v městysi Doubravici. Tam jsem zřídil na vlastní
náklady pamětní desku čili pietní místo podle zákona o
válečných hrobech. Napsal jsem na ní, že v domě žili můj
dědeček legionář a strýc odbojář, který byl odvlečen do
Osvětimi zapsaným kriegerkameradem knížete. Jméno knížete
vzbudilo nepopsatelnou zášť jeho potomků vůči desce a mně.
Média slavila odporné hody a napichovala mou hlavu na kůl již
před započetím soudů. Psalo se o hanobení dobrého jména
knížete, o historikovi, který závidí potomkům majetek –
i když v případu jsem jako historik nevystoupil, nýbrž jen jako
pozůstalý po dědečkovi zemřelém po zásahu gestapa –
a další nepravdy a nesmysly. Pak nastal soud, který trval od roku
2003 až do roku 2011. Mezitím jsem prodělal infarkt a operaci
umělé srdeční chlopně. A soudy soudily podle plánu práce. Měl
jsem krajský soud, vrchní soud, nejvyšší soud, posléze opět
vrchní soud, pak dovolání k nejvyššímu soudu, zamítnutí –
nyní jsem u ústavního soudu. Nekonečný
příběh o tom, zdali navržené sankce za použití jména
knížete jsou přiměřené, či zda mám být osvobozen. Nikdo
si nelámal hlavu s tím, zdali údaj sám o zapsání knížete
spolu s tím, kdo dal odvléci strýce, je pravdivý, či
nepravdivý –
kromě čestné výjimky vrchního soudu, jenž mne ze všech sankcí
osvobodil s výjimkou odstranění jména z desky... Žalobkyně
totiž žádaly půl milionu pokuty, omluvu v mnoha novinách,
odstraňování mých spisů atd.To vše bylo postupně zrušeno a
zbyla omluva.
Paradoxně po
šedesáti letech já jako pozůstalý po oběti gestapa a příbuzný
oběti Osvětimi jsem se měl omluvit potomkům říšského Němce
za to, že byl zapsán v úředním archu nacistického válečnického
spolku s nacistou, s jeho vlastním služebníkem a nájemníkem.
A já to zveřejnil! Prý je to zneužití.
Budeme cenzurovat i pamětní desky heydrichiády???
Nakonec došlo k
šalamounskému řešení. Soud zrušil omluvu potomkům –
a nařídil omluvu mrtvému knížeti dopisem, jehož příjemkyně
byly žalobkyně. Jejich jméno však soud z omluvy vyškrtl. Omluvu
jsem napsal na foto jejich nacistické svatby se zetěm válečníkem
wehrmachtu Waffen SS, což je opět fakt pravdivý. Žalobkyně
tak nemohou omluvu nikdy publikovat, aniž by nepřiznaly příbuzného
z wehrmachtu.
Zde ovšem nastává
otázka. Proč soudy jednaly právě takto? Proč vůbec připustily
souzení pravdivého údaje o zapsání knížete s někým do
nacispolku? Soudy bez odborníka jazykovědce argumentovaly
pouze fikcí –
nápis prý „vyvolal dojem účasti knížete na zločinu
odvlečení“ (!!!???). Když jsem pak nejvyššímu soudu předložil
nový důkaz –
rozbor jazykovědce, který dokázal, že soudy se hrubě mýlí
–
byl odmrštěn údajně „pro pozdní podání“. Důkaz, který v
době soudů neexistoval a ani existovat nemohl.
Nikdo
nezkoumal fakt, že pravdivý údaj a jméno zesnulé
historické osoby lze publikovat bez souhlasu potomků podle článku
17 Listiny práv. Lze publikovat dokonce
i údaje škokující a zraňující, pokud jsou pravdivé! Je na to
nález Ústavního soudu. Zde byla jen vytvořena nepravdivá
konstrukce o zneužití jména tzv. difamací prý části informace
–
což je kardinální justiční omyl. Je otázka, proč byla
tato konstrukce vytvořena. Odpověd je snadná.
Bylo třeba
„očistit, doslova vyprat jméno knížete od spojení s nacistou“.
Bylo třeba je vyprat ze dvou důvodů. Za první, aby se již nikdo
neodvážil psát pravdu o protektorátu, o nacismu, o kolaboraci.
Byla to výstraha následným kacířům. O výchovné funkci
nezávislých soudů přece tak rád mluvil např. pan Havel. Za
druhé, aby se mohl restituovat majetek zhruba za třináct miliard.
O pořadí důvodů se přou historikové a právníci. Právnící
říkají, že prvotní důvod je majetek. Historici říkají, že
prvotní důvod je panská, nordická, arijská pýcha –
ponížit druhořadý národ. Oni jsou přece se sudeťáky dnes
vítězové, oni žádají omluvy, odškodnění za vyhnání atd. Ve
skutečnosti vůbec nejde o pořadí požadavků. Jejich nároky jsou
spojeny vjedno. Chtějí zaráz to i ono. Tak
to přece říkal jejich právník, zesnulý Dr. Nevřela:
„My chceme všechno!“
Nyní nastal další
soud –
o historickou knihu CUI BONO RESTITUCE.
Zde se tytéž žalobkyně úporně soudí s autorkou stati o
rájeckém knížeti za okupace, Mgr. Nečasovou. Žalovaly ji
za pravdivé údaje o panu statkáři a jeho jednání v době
III. reichu. Ne nadarmo napsal pan redaktor Dr. Plocek v
Kulturních novinách, že jejich úsilí nabývá na křečovitosti.
Není divu –
jde o obrovské peníze a soudy jdou částečně na ruku. Paradox
doby je v tom, že jen částečně. Alibismus
tu zjevně hraje rozhodnou roli. Soud ani v případě naší druhé
kacířky nepopřel pravdivost žalovaných výroků. Vytváří
jinou konstrukci. Konstrukci o zkreslování údajů úvahami (!!) o
možném osudu pana statkáře, kdyby přežil další dobu
osvobození.
My souzení kacíři
si klademe v této souvislosti řadu otázek.
Jak je možné
žalovat věci spadající pod ochranu Listiny práv? Jak je možné
žalovat pravdivé historické údaje? Jak je možné žalovat citace
z archiválií státu a státních institucí? Jak je možné
považovat úřední zápisy za difamaci? Jak je možné
nastolovat „zvláštní odpovědnost historiků“ za hodnocení
osob? Tady se zavádějí kategorie odpovědných a odpovědnějších?
Tady se zavádějí kategorie rovných a rovnějších? Mají potomci
protektorátních kolaborantů rovnější práva dle Listiny práv
– nebo
se všem má měřit stejně?
Jak je například možné,
když Ústavní soud prohlásí přihlášku k německému
soukmenovectví Fragebogen za zradu ČSR, že obecný soud toto
neuzná a tvrdí opak? Jak je možné, že i jistí experti tvrdí
opak? Co to tu vlastně panuje za poměry?
Nakonec jen srovnání.
Kdyby se toto odehrávalo v západních
zemích, veřejnost, tisk – a
zejména inteligence –by
počaly bouřit jako zjednaní. A co dělá česká inteligence? Mlčí
jako hrob.
Strká hlavu do písku, jako by neviděla
toto inkviziční křižácké tažení proti historické pravdě.
Jako by neviděla, že do holubníku české inteligence strčila nos
arijská liška a dáví svá ulovená holoubata. Česká inteligence
se jen poděšeně odtahuje a rozprchne se jako ta holoubata. A co
naše milé politické strany? Jejich mlčení je rovněž příznačné.
Ani jedna politická strana nevystoupila
na obranu lidských práv studentů, Mgr. Nečasové ani
mne. Inkvizice nedosáhla k jejich ohradám?
Jak to říkal pastor Niemoller v nacistickém
Německu? „Když zatýkali komunisty, netýkalo se mne to, nebyl
jsem komunista. Když brali sociální demokraty, nebyl jsem sociální
demokrat. Když zavírali Židy, netýkalo se mne to, nebyl jsem Žid.
Když zavřeli katolíky, nebyl jsem katolík. Až vzali mne, nebyl
tu nikdo, kdo by se mne zastal.“
|