Po ukončení práce v Technickém muzeu v Brně – kde jsem nepřišel o kancelář, jak nepravdivě uváděla madam Salm v MF –jsem pro zdravotní stav nemohl pokračovat ve své odborné práci v oboru historického mlynářství, energetiky a motorů. Musel jsem dlouho rehabilitovat a posléze zcela přerušit svou dosavadní práci, protože mi to stav po dvou mozkových mrtvicích a následně po infarktu a operaci umělé srdeční chlopně zcela znemožnil.

Věnoval jsem se tedy jiné činnosti, kterou mi následná rehabilitace umožňovala – sledování rodového příběhu odbojářů a nacistické okupace v regionu Blanenska, odkud můj rod pochází.

Vyšel jsem přitom z poznatků mé zesnulé tety Jarmily Štěrbáčkové, vdovy po náčelníku Sokola umučeném v Osvětimi, a dále z vyprávění matky, strýce řídícího Jana Holíka mladšího, z vyprávění paní Kočvarové z Doubravice a z vyprávění o okupaci mé nevlastní babičky z Rájce Vlasty Rotkovské.

Již jako chlapec jsem chodil nejen do Doubravice a do Letovic, do rodiny strýce Červinky – kde jsem rovněž slyšel o odboji za války – ale též do Rájce. Zde mi teta poprvé ukázala i mladého Huga Salma, jedoucího na traktoru s rájeckými zemědělci, a upozornila mne, že to byl Hitlerjugend.

Takto při zkoumání po letech jsem se opět dostal k nacistovi Tugemannovi (bývalému Chwatikovi), karpatskému Němci, který se podílel na záhubě dědečka legionáře Holíka a strýce odbojáře Štěrbáčka tím, že povolal na základě udání do městyse Doubravice gestapo. To vše se nikdy řádně nevyšetřilo – stát a soudy to v roce 1945 zanedbaly. Tugemann zmizel z Rájce a jeho zmizení se nikdy nevysvětlilo a žádný orgán státu se jím nikdy nezabýval. Žádný orgán státu se rovněž nikdy nezabýval otázkou viny Tugemanna na tragédii doubravických odbojářů. Soudy soudily pouze doubravickou udavačku, která byla nakonec osvobozena jako nepříčetná a strávila nějaký čas v ústavu. Její muž byl rovněž internován v boskovickém internačním táboře a pak jeho stopa končí. Podle rájeckého kronikáře pana Třísky byl Tugemann kolem 27. května 1945 odvezen orgány zpravodajských služeb (kterých? sovětských, rumunských, našich???) k výslechům, údajně do Boskovic – a jeho stopa končí. Nikdy se nevysvětlil jeho další osud. Existují jen nepotvrzená vyprávění – asi pět různých folklórních verzí o jeho osudu. Tugemann měl děti, které již r. 1944 nechal odvézt do říše. Možná že jeho potomci ještě žijí v Německu.

Pro celý rájecký případ je typické, že nikdo z německých nacistů – služebníků panství Rájec – kromě nacisty Zahna – nebyl potrestán. A takto se příběh naší doubravické rodiny z matčiny strany propletl s příběhem rájeckého nacisty Tugemanna, služebníka rájeckého knížete Salma, jehož byl Tugemann vrchním účetním a u něhož bydlel v zámecké svobodárně, a jemuž vyplácel obrovskou rentu až 200 000 protektorátních korun z měsíčního výnosu panství. Tím došlo k mediálnímu spojování našeho příběhu s příběhy rodu Salmů za protektorátu, přičemž byl mediálně zcela vymazána nacista Tugemann, postrach rájeckých vlastenců. Je symptomem doby, že médii – kde královnou útočníků se stala Mladá fronta Dnes – byl příběh našich rodin nejen zamlčen, ale ve vztahu k rájeckému panství Salmů též záměrně selhán.

Náš rod, který je ve Zboňku a ve Svitávce doložen jako rod mlynářských svobodníků již nejméně od roku 1585 a který je spojen s rodem Nickelli od roku 1896 sňatkem mého dědečka z otcovy strany Ladislava Jaroše s Margaretou z Nickelli a tím spojen s rodem Dačických s Heslova, měl v této linii odbojáře plk. MVDr. Vojtěcha Červinku a Miloše Červinku, manžela Zdeňky Jarošové, mé tety, a dále odbojáře Ludvíka Jaroše ze Zboňka a Eduarda Jaroše ze Svitávky, bratry mého otce. Plk. Červinka zahynul v Osvětimi, stejně jako Štěrbáček, Miloš Červinka byl zatčen. To on zachránil transport vězňů v květnu 1945 přes Letovice ze spáru sudeta esesmana Herberta Kuky, letovického masového vraha, když mu pohrozil, že pokud nepropustí vězně, zaútočí na jeho oddíl esesáků partyzánské skupiny u Letovic. To vše je součástí doposud nepsané historie našeho odboje. Strýc Červinka nakonec byl za své postoje po roce 1948 trestán, vyvlastněn, pokutován „milionářskou dávkou“ a musel do Jáchymova a do Ostravy. Takto se zacházelo s odbojáři. MVDr. Červinka pak dodnes nemá v Letovicích pamětní desku.

Stejně tak stát naložil s odkazem legionáře Holíka v Doubravici. Jako legionář nesměl být jmenován na pamětní desce obětí nacismu a dnes má jen desku na domě č. 71, kterou jsem zřídil vlastním nákladem i s dalšími deskami, z nichž jednu pak zřídil profesor Hroch, který byl za to rovněž napaden idiotem anonymem. Stát pak roku 1949 zrušil Memoriál Aloise Štěrbáčka v Doubravici a nahradil jej Štafetovým během Líšeň. Lodice se jménem Štěrbáčka – odbojáře a oběti Osvětimi! – byla v  Jedovnicích zlikvidována v 50. letech. To vše je doposud utajovaná a nenapsaná historie našeho rodu, za jejíž zveřejnění na pamětní desce jsem též zaplatil dlouholetým soudem s rodinou Salmů.

I přes útoky novinářů a anonymů (udály se i výhrůžky smrtí, zbití mé dcery a vyhrožování manželce) na mne jako na pozůstalého po oběti gestapa a příbuzného obětí Osvětimi, jsem byla nakonec třikrát zvolen předsedou organizace Českého svazu bojovníků za svobodu Blansko–Boskovice, dnes po zániku blanenské organizace jen ČSBS Boskovice. Ve svazu jsem začal působit od roku 1998 a stal se členem Historicko-dokumentační komise OV ČSBS. Pak mne major Hečka přivedl mezi brněnské legionáře, až jsem se stal členem výboru oblastní jednoty Brno, pod vedením předsedy pplk. Ing. Jaroslava Jarolíma. O životě majora Hečky jsem pak napsal knihu Syn Karpat, která mapuje jeho příběh bojovníka Svobodovy armády a život v Zakarpatí v první polovině 20. století. Knihu ocenil Národní archiv a Ministerstvo obrany druhou Národní cenou za dokumenty. Mezitím jsem prošel řadou soudů na ochranu osobnosti pana Salma.

Od té doby jsem se zapojil do činnosti obou organizací – pokud mi to zdravotní stav dovoloval.

Mé pátrání po osudech Tugemanna na panství Salmů nakonec vedlo i k záchraně dvou protokolních knih, ukradených ve městě Rájci z tamějšího úřadu. Po šetření v různých archivech jsem podal trestní oznámení a žádosti o vyšetření na Ministerstvo vnitra. To mi dalo za pravdu a nařídilo soud s městem Rájec. Pod hrozbou soudu pak zloděj vrátil svůj lup a takto byl zachráněn státu a Mor. zemskému archivu majetek za 340 000 korun. Svaz toto ocenil stříbrnou medailí.

Při tomto šetření se též zjistilo, že knihy vskutku obsahovaly zápisy nejen o Tugemannovi, ale také o panu Salmovi, a to o jeho členství v nacisložkách. Ministerstvo pak panu Salmovi zpětně občanství neudělilo.

Jedinou činností, kterou jsem po svých nemocech a operaci vyvíjel ve svém starém oboru, byla dokumentace větrného mlýna Ruprechtov s unikátní Halladayovou turbínou, jedinou na takovém objektu na světě. S majiteli mlýna manželi Sládkovými jsem se znal řadu let od doby, kdy přišli do Technického muzea v Brně se žádostí o vyhledání dokumentace turbíny. To se mi podařilo nálezem dokumentace tzv. Uhlandova atlasu větrných konstrukcí a tak bylo možno po řadě studií a na základě srovnávacích měření s torzem turbíny sestrojit věrnou repliku původního stroje s nepatrnou odchylkou od originálu (bez zaoblení kormidelních ploutví).

Tuto turbínu jsem znal od svých jedenácti let, kdy mne otec zapsal do Klubu přátel Technického muzea v Brně. Do Ruprechtova jsme s otcem jezdili na kolech a tehdy mi také otec inženýr – strojař a energetik – popsal „americký větrník, který u nás nemá obdobu“. Když jsem pracoval jako archeolog ve vyškovském muzeu, podal jsem již tehdy v 80. letech minulého století návrh na ochranu stroje – nebylo však vyhověno!

Až po převratu manželé Sládkovi, kterým byl mlýn vrácen (majitelka je vnučka posledního majitele), provedli za vlastních nákladů a s obrovským rizikem tuto unikátní renovaci objektu, který je světovou raritou a jedinou ukázkou amerického vynálezu v Evropě. I proto jsem jako jeden z těch, kdož stáli u zrodu repliky Hallladayovy turbíny, křtil ve Vyškově na slavnostní vernisáži poštovní známku se mlýnem v Ruprechtově.

Všichni odborníci – až na české Ministerstvo kultury! – uznávají jedinečnost tohoto stroje ve světovém měřítku. Jen několik úředníků setrvává ve svým bludných postojích. Není divu. Má podrobná studie o mlýně s návrhem na zápis do UNESCO, již tam v pořádku a seriózně dodal Národní památkový ústav Brno, se v originále na Ministerstvu kultury ČR ztratila (nebo byla zcizena?). Musela být dodatečně nahrazena samotnou paní majitelkou. I tento fenomén svědčí o Augiášových poměrech v našem státě.

Příběhy našeho rodu a našich rodin jsou předlouhá nit, táhnoucí se údolím a krajem řeky Svitavy po staletí. Přál bych si, aby pokračovala šťastně dále, i když my již dávno budeme jen prachem minulosti – a aby šťastně pokračovala i naše republika. Bez sudetského ohrožování a bez nacistických restitucí.