Historik Jiří Jaroš, plnými a rodovými jmény PhDr. Jiří Eduard Jaroš Nickelli, prom. historik, pochází ze starých rodů na Blanensku. Píše též pod pseudonymem J. J. Boskovský. Po otci z mlynářského rodu, majícího ve Svitávce a v Letovicích-Zboňku doložené záznamy od roku 1585 po současnost. Je to patrně nejstarší mlynářský svobodnický rod v českých zemích, spřízněný v přímé linii v 19. století s rodinou z Nickelli a s rodem Dačických z Heslova a Kučerů na Čelíně. Margareta z Nickelli je historikova babička z otcovy strany. Po matce historik pochází ze starých selských rodů, Kunců a Holíků, majících v Doubravici nad Svitavou třísetleté kořeny. V rodině byl legionář, historikův dědeček Jan Holík, účastník ruské fronty a sibiřské anabáze, registrovaný v Jelínkově publikaci o legionářích Boskovska pod č. 192, a dále odbojáři. Sám Jan Holík byl umučen gestapem v roce 1943. Historikův strýc odbojář Alois Štěrbáček, náčelník Sokola a člen odbojové organizace „Jindra“, byl odvlečen r. 1941 do Kounicových kolejí, poté do Osvětimi kriegerkameradem a vrchním účetním knížete Salm-Reifferscheidta Tugemannem. V rodině byl dále odbojář KSČ Leopold Kunc, gilotinovaný na Pankráci r.1945. Z otcovy strany historika bratr Ing. Miloše Jaroše (Nickelli) Ludvík Jaroš (Nickelli), člen „Jindry“, vězněný v Breslau, dále MVDr. Vojtěch Červinka, umučený v Osvětimi. V odboji byl rovněž další strýc historika Eduard Jaroš ze Svitávky. Historikův otec byl totálně nasazen v koncernu Glockner. Dr. Jaroš je členem Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. Obce legionářské.

Jiří Jaroš po odchodu do invalidního důchodu následkem církevní restituce Technického muzea v Brně řádem voršilek se řadu let věnuje studiu historie regionu Blanenska, a zejména studiu období nacismu. Dr. Jaroš prošel řadou povolání, zvláště jako archeolog muzeí v Moravském Krumlově a ve Vyškově na Moravě. V době normalizace mu Státní bezpečnost znemožnila výkon povolání a doktorát na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně. Dr. Jaroš pracoval v družstvu invalidů Služba, měl zákaz publikační činnosti v České socialistické republice, přednášel a publikoval ve Slovenské socialistické republice, kde též složil doktorát na Komenského univerzitě v Bratislavě, když mu nebyl povolen v českých zemích. Manželka po prověrce StB byla propuštěna ze státního archivu v Brně. Jiří Jaroš publikoval desítky prací z oborů národopisu, archeologie a výzkumu technických památek. Podílel se na obnově památek, zvláště na Národní kulturní památce vodním mlýnu ve Slupi u Znojma a na Státní rezervaci Staré huti u Adamova (dnes Huť Františka). K jeho projektům patří též podíl na renovaci světového unikátu větrné turbiny v Ruprechtově, jediné toho typu na světě, navržené do seznamu UNESCO. Z monografií vydal například knihy Větrné motory na Moravě a Slovník technických památek Blanenska. Má řadu kapitol v průvodcích o technických památkách a kapitolu v publikaci Technické památky zemí visegrádské čtyřky. Byl členem Národopisné společnosti a společnosti pro větrnou energii. Dále je členem Společnosti Edvarda Beneše. V Českém svazu bojovníků za svobodu se dlouhodobě věnuje zejména publikační činnosti v historické komisi. K období nacismu publikoval zejména rozsáhlou studii Bund Deutscher Osten o výbojném nacistickém svazu a dále Heslář nacistů Blanenska. V samizdatových pracích podrobil kritice nacistickou éru některých šlechtických rodů Blanenska, což proti němu vyvolalo nepřátelskou novinářskou kampaň. Za instalaci pamětní desky obětí nacismu – svých příbuzných v Doubravici – je žalovaným ve vleklém občanskoprávním sporu v rozporu se základními občanskými právy Listiny práv a svobod. Dr. Jaroš organizoval petici do Parlamentu ČR na zastavení nacistických restitucí, kterou podepsalo na 440 osob. Naopak na jeho podporu vznikla v Brně „Petice proti cenzuře“, kterou podepsali pracovníci Masarykovy univerzity v Brně, Etnografického ústavu Mor. zemského muzea a řada vlastenců z českých zemí. Český svaz bojovníků za svobodu a Čs. Obec legionářská se za jeho bádání postavily.

Univ. prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc.