ZAKÁŽEME HOLOCAUST aneb
KONEČNÉ ŘEŠENÍ ČESKÉ KOLABORANTSKÉ HISTORIE
V souvislosti se žalobou dcer Salmových na
mne a mou pamětní desku oběti Osvětimi jeden z mých přátel se zamyslel nad
stavem české společnosti. Poté krutě zažertoval, když pravil: „Zakázat
holocaust v Česku, historiky nejdřív zavřít do ghetta, pak likvidovat.“ Nato
jsme zvážili další možnosti toho, co ještě dnes sice na první pohled vypadá
jako science fiction, ale ve svých prvních podobách již začíná vystrkovat nordické
rohy.
Česká historie
a média
Jak
jinak totiž lze pohlížeti na aktivity takzvaného českého tisku a některých
médií? Jak jinak lze pohlížeti na činnost takzvané monarchistické strany,
nestydatě používající názvu „Koruna česká“? Čeští panovníci musejí při
vyslovení tohoto zločinecky zneužitého názvu rotovat ve svých hrobkách jako
turbiny. Kdo umožnil tuto ahistorickou drzost? Který úředník umožnil tomuto
destruktivnímu seskupení činnost v České republice? Jak je možné, aby členky
tohoto seskupení, bývalé registrované členky Hitlerjugend, mohly kandidovat do
Senátu a do Europarlamentu? Jak je možné, že excísařovna Zita mohla veřejně v
české televizi hanobit zakladatele ČSR, T. G. M a dr. Beneše? Jak je možné, že
sudetský lump mohl v televizi označit prezidenta Beneše za svini? Jsme ještě
vůbec stát Masarykův, Štefánikův a Benešův? Jsme ještě stát legií, které jej
vpravdě vytvořily? Jak je vůbec možné, aby byla legitimována skupina osob,
které neustále systematicky a záměrně ostouzejí Československou republiku, její
zakladatele, Versailleskou smlouvu, garantující stát a jeho hranice? Jak je
možné, že v demokratickém státě, navíc ve státě demokratické Evropské unie,
působí destruktivní kancelář landsmannschaftu, která nemá jiný cíl než
rozvracet české povědomí o vlastní republikánské státnosti? Která po rouškou
takzvaného smiřování působí jako evidentní pátá kolona v demokratickém státě?
Dnes
tisk útočí na všechny antifašisty a odpůrce habsburských, sudetských a
nacistických restitucí – ve skutečnosti restaurací. Královnou útočníků je Mladá
fronta Dnes se svými „pány von Heute“, kteří pravidelně plivají jedovaté sliny
na tradice ČSR, na válečný a poválečný vývoj, na prezidenta dr. Beneše, na
výsledky II. světové války, na odsun, Postupim, na Pařížskou reparační dohodu.
Habsburkistům a obhájcům sudetských sdružení se dávají příležitosti v médiích
ostouzet státní tradice a poměry v republice. Argentinským a jiným příchozím se
obnovují občanství a přiznávají nároky na žaloby a restituce. Často pohrobkům
nacistů samých.
Čeští
antifašisté a Německo
Tisk
se dokonce neštítí zaútočit ani na Český svaz bojovníků za svobodu, na její
předsedkyni, a na jeho tiskový orgán – Národní osvobození. Vyčítají jim tzv.
„zaseknutí na protiněmeckých pozicích“. Přitom každý gramotný občan se může
vlastním čtením Národního Osvobození přesvědčit, že takové útoky jsou
kardinální lži. Český svaz bojovníků za svobodu, jeho vedení, jeho členové ani
Národní osvobození nikdy neútočilo na německý lid, na německý národ, na jeho
dějiny ani na jeho vyspělou kulturu. Pánové, kteří to tvrdí, jsou Goebbelsovi
pohrobci. Je notoricky známo, že Český svaz bojovníků za svobodu má stálé a
dlouholeté kontakty s německými antifašisty, s německými oběťmi koncentračních
táborů, s představiteli německé kultury, kteří byli a jsou antifašisté, a
dokonce s nejvyššími představiteli německého bundestagu a vlády. ČSBS podle
vlastních vyjádření má ochotu diskutovat i s takovými seskupeními, jako je
Ackermann Gemeinde. V žádném případě však Svaz nemíní diskutovat – jak
mnohokrát sám sdělil – s představiteli landsmannschaftu, s Witikobundem a
podobnými skupinami. Tyto skupiny naši čeští antifašisté nemohou považovat za
partnery. Odsuzování ČSBS a jeho tisku Národního osvobození je jednou z
neřádných taktik dnešních kolaborantů sudetismu v českých zemích. Je to
taktika, o které kdysi britský konzervativní diplomat Neville Henderson pravil,
že se opustila vlajka civilizace a vytáhla se pirátská vlajka s lebkou a hnáty.
Novočeské
poměry jako hurá kolaborace
Vraťme
se k naší vizi „novočeských poměrů vůči holocaustu a českým moderním dějinám“.
Jestliže je dnes možné, že se v naší republice dějí takové věci, jako instalace
habsburských pomníků a památníků za účasti vládních představitelů, že církev
posílá své vyslance k sudetským skupinám, že pomníky E. Beneše a pamětní desky
obětí Osvětimi jsou uráženy, pak musíme teoreticky připustit zhoubný vývoj. Za
situace, kdy památník pražského osvobození – ruský tank T-34 – byl záměrně
zhanoben a poté odstraněn, za situace, kdy v hlavním městě státu byla
odstraněně socha jediného poslance ČSR činně bojujícího proti nacismu –
poslance Jana Švermy – musíme teoreticky připustit vývoj, který se dnes jeví
ještě jako absurdní. Co se zdá absurdní dnes, nemusí býti absurdním zítra. Dnes
již se ve státě může volně šířit jistá část osvětimské lži. Začíná to
nekomentovanou verzí Mein Kampfu, pokračuje Irvingovými monografiemi o
„osvětimské otázce“, masovým šířením paděl Svena Hassela o hrdinech SS v Evropě
a dalšími tunami téže literatury. Pokračuje to napadáním celkové koncepce
státnosti ČSR, od panygeriky posledních Habsburků, zejména Franze Josefa I.,
Ferdinanda d’Este, Karla I. a Zity Bourbonsko-Parmské, přes vychvalování
domnělých předností podunajského soustátí, a konče napadáním čs. legií jako
„zrádců“ rakouské státnosti. Končí to počítáním soudobých dějin od roku 1945
označovaného za počátek „vyhnání“ českých Němců označovaných za sudetské. Co je
specificky českého na této situaci, je aktivita bývalých hurásvazáků. Tito
„huráci“, jak je nazval jeden můj přítel, dnes působí jako nejhorší kolaboranti
habsburkismu, sudetismu a fašismu.
Vytěsňování
nacistické viny – nejhorší fenomén moderních dějin
Z
nacistických generálů se dělají mytičtí „hrdinové“ bez bázně a hany,
bombardování Drážďan se označuje za „stalinistické barbarství“ a mlčí se o tom,
co je počalo – o barbarském bombardování Guerniky, Varšavy, Bělehradu,
Rotterdamu, Coventry, Londýna, o divošském ničení sovětských měst, o
bombardování Nankingu a Šanghaje – příkladů je příliš mnoho. Počátek náletů na
Hamburg, Kolín, Drážďany určil vůdce, když poslal své letouny nad Varšavu.
Iniciátor je agresor a zločinec – to je základní pravidlo dějin. Žádná válka
není chirurgická operace, válka postihuje nevinné na všech stranách. Ti, kdož
válku vědomě rozpoutají a spouštějí peklo apokalypsy, to jsou oni zatracení
zločinci, ať to byl Vilém II. nebo Hitler. Že unikli světovému soudu, bylo
jejich osobní štěstí, nikoli spravedlnost dějin. Nacistické barbary omlouvat
nelze. To, že se záměrně zapomíná na Norimberský proces, neznamená, že nebyl a
že tyto zločiny a jejich původce neodsoudil a že stále neplatí! Žádný řev
neonacistů mávajících symboly kriegerkameradů nemůže umlčet historickou pravdu
o vině jejich otců na rozpoutání pekel I. a II. války, na holocaustu a
genocidách národů. Neonacisté dnes vytěsňují ze svých kubických lebek jakékoli
vědomí viny svých předků za spuštěné zlo moderních dějin 20. věku.
Toto
vytěsňování viny mají neonacisté společné s landsmannschaftem a s kolaboranty
celé Evropy. Nejde o specifický německý jev – jde o multikontinentální fenomén
světového velebení fašismu, ať už jde o Evropu, Latinskou Ameriku nebo o Asii.
Všude narazíme na totéž – fašismus má být všelékem na společenské neduhy
komunismu, socialismu, kapitalismu, plutokracie, židozednářství. Fašismus –
tak, jak to dnes dělají neonacisté v Německu – vystrkuje rohy všude tam, kde je
demokracie v krizi. Módní uctívání fašismu – někteří novináři dokonce tvrdí, že
„dnes by měl mít každý člověk svého fašistu“ – je jen radioaktivním symptomem
původců. Při pátrání zjistíme, že hlasatelé těchto postojů měli ve svých
rodinách nějakého předka, který byl fašistou, nacistou nebo alespoň
kolaborantem.
Malomocenství
moderní demokracie
Řada
badatelů postihla jeden zásadní znak demokracie, který je jí k velké škodě.
Moderní demokracie se v drtivé většině případů fašismu brání jen velmi málo,
chabě či vůbec. Fašisté pohodlně útočí na demokracii. Využívají přitom všech
práv a možností, kterém jim demokratický systém blahovolně nabízí. Jak
zvítězili Mussolini a Hitler? V tomto případě by nebylo na škodu více aplikovat
principy demokracie athénské. Ta byla demokracií pro vlastní obec, nikoli pro
agresory. Athénský stát uplatňoval demokracii ve vztahu k vlastní obci a k
federátům. Byla-li demokracie napadena agresory, uměla se tvrdě bránit.
Athéňané se proti Peršanům ubránili, a ubránili tak evropskou civilizaci. Je
jen na moderní demokracii samé, jak se k otázce svého vlastního sebeničení
postaví. Než zpět k tématu.
Výmaz z dějin
– vytoužený sen nacistů i estébáků
Nebylo
by divu, kdyby při takovém vývoji nastal jednoho dne onen stav, kdy by byly
nejdříve zákázány a poté spáleny státní archivy se všemi doklady o nacismu
všech, kdo ničili, pomáhali ničit nebo trpěli ničení našeho státu za okupace,
včetně předků tzv. restituentů. Sen všech nacirestituentů a kolaborantů by se
tak naplnil. Oni chtějí to, co žádají rovněž stovky estébáckých kolaborantů –
generální výmaz z archiválií, generální výmaz z dějin. Takový výmaz nelze ani
zákonem nařídit natrvalo. Proto pro konečné řešení jejich kolaboratské otázky
by byla vhodná jen jediná metoda. Všechny státní archivy s příslušnými fondy
prostě zničit, doslova vypálit, sešrotovat. To by bylo jediné „Endlosung“,
které by definitivně vyřešilo kolaborantskou otázku české historie. Žel – pro
kolaboranty všech druhů – to dosud není možné. Musela by nastat ona pohrobky
nacismu toužená IV. říše, v níž by paměť holocaustu byla konečně zakázána,
pomníky TGM, Beneše a ostatních demokratů strženy, archivy demokracie zničeny,
knihy zakázány a spáleny. Tehdy by noví gestapáčtí Koniášové opět dupali
okovanou botou na ruce všech čtenářů kacířských spisů Beneše, Masaryka a
jiných. Husitskobolševické české hnízdo by konečně bylo rozdrceno.
Monarchistické
blbnutí v Čechách
Několik
poznámek k našim takzvaným monarchistům. Ti se údajně hlásí k tradicím Koruny
české. Přitom podporují legální návrat Habsburků na trůn. Oněch Habsburků,
kteří staletí popírali české státní právo a zejména právní status Koruny české.
Poslední Habsburkové se o své vůli nikdy nedali korunovat, a tím nenaplnili do
konce státoprávní princip zástupné moci politické. Monarchisté to ovšem
vylhávají argumentem, že prý Franz Josef I. byl „tlakem Berlína a Maďarů
donucen“ nedat se korunovat, Karl I. pak korunovaci „nestihl“. Oba argumenty ve
světle historie jsou naprosto neudržitelné. Pokud byl suverénem říše, nikdy
nesměl žádnému vnějšímu nátlaku – navíc hungaronobility – podlehnout. Pokud
tomu tak bylo, vystavil si provždy certifikát vazala Berlína. Přesně tak Karl
I., byť to byl panovník zajisté osobními vlastnostmi ušlechtilejší než stařičký
mocnář. Dalším argumentem monarchistů je tzv. „modernost monarchií“, přičemž se
odvolávají na vývoj v západní Evropě. Odkud berou čeští monarchisté onen
nekonečný nesmysl srovnávat vnitřně ušlechtilé, obsahem konstituční, vskutku
parlamentní západoevropské monarchie se shnilou sociální a státoprávní
strukturou habsburské říše? Se strukturou, jíž nevěřili v konečné etapě říše
ani její vlastní představitelé – Tizsa sám toho byl zářným příkladem. To je
jako srovnávat zaostalý carismus s moderní britskou říší... Na těchto vylhaných
pseudoargumentech pak naši tzv. monarchisté systematicky oblbují část mladší
generace, pro kterou je po zmatcích a kozelcích české embryodemokracie
monarchismus jistou módní senzací. Kdybych byl prognostikem, narýsoval bych
budoucnost našich monarchistů srovnáním s vývojem fašistického převratu v ČSR v
roce 1934. Když onoho roku zaútočili čeští fašisté pod vedením důstojníka
Kobsinka na kasárna československé armády v Brně-Židenicích, byl to nejenom
signál, ale též výsledek dlouhých porad českých fašistů, jak zničit demokracii
I. republiky. Tradice praví, že valná část těchto porad probíhala v hotelu
„Plzeňský dvůr“ na Jakubském náměstí v Brně. Sem vedle bývalého legionáře
Radoly Gajdy docházel též třetí člen triumvirátu – tichý společník, ukrajinský
běženec Razumovič (Chmara). Ten měl též přispět velkým finančním podílem na
fašistický převrat. Jak to v takových případech bývá, po prohraném pokusu o
převrat nenásledoval milý Chmara své společníky – uprchl do Paříže i s kasou.
Inu, jinak u piva, jinak za katrem, řekli by příslušníci pivního bratrstva...
Než dosti satiry, věc sama je vážná.
Varování dějin
Dokud
však trvá byť jen proklamativní demokracie, zůstává vylíčený stav naštěstí jen
perspektivním snem všech odpůrců české státnosti, ať se nazývají jakkoli.
Nicméně povinností všech zastánců demokracie, a zvláště historiků je neustále
varovat před signály a symptomy i jen embryi takového vývoje. Vzpomeňme na
prehistorii I. a II. světové války. V dobách haagských konferencí o odzbrojení
v letech 1906–1907 nikoho nenapadlo, že za několik let z viny právě
středoevropského evropského militarismu vypukne světový konflikt. Totéž se
opakovalo za několik desetiletí před vypuknutím II. světové války. Jednání
Společnosti národů bývala považována inteligencí za pokrok, militaristy za
frašku. Příčiny byly vždy tytéž, viníci rovněž titíž. Když řada představitelů
evropské inteligence varovala veřejnost před nebezpečím militarismu a
hitlerismu, bylo to považováno s výsměchem za naivní iluze intelektuálů,
popřípadě za propagandu zbolševizovaných revolucionářů či salonních bolševiků.
Později zažitá skutečnost – zejména holocaust sám – tisícinásobně překročily
všechny tehdejší představy o zrůdnosti nadcházející etapy dějin fašismu,
nacismu a japanismu. Nyní je stejné. Opět vyvstávají historikové, sociologové,
představitelé boje proti fašismu a opět varují. Opět jsou umlčováni,
zesměšňováni a v horších případech kriminalizováni.
Kladivo na
antifašisty
Typickým
příkladem je ostouzení emeritního premiéra České republiky, pana Ing. Miloše
Zemana, CSc. Tento nekompromisní, přímý politik s velkým rozhledem se jako
jeden z mála po listopadu 1989 odvážil ve státě nazývat věci pravým jménem.
Odvážil se toho i na poli mezinárodních vztahů. Označil české Němce právem tak,
jak si zasloužili, tak, jak to prokázaly dějiny. Přesto byl ihned ostouzen,
kaceřován a zatracen nejenom médii, nýbrž dokonce i různými ženevskými výbory
lidských práv, což jednou historikové označí jako nordickou lest dějin. Lze
předpokládat, že politická vražda pana Miloše Zemana mohla být motivována i
oním nordickým atakem na republiku, který stále prožíváme. Politika Rašína
zabili kulkou. Politika Zemana se pokusili morálně zavraždit hlasy a pery.
Naštěstí se to nezdařilo zcela. Miloš Zeman má státu a národu stále co říci.
Lze se poučit z dějin? Domníváme se, že lze. Dnes k tomu je, přes všechny
překážky, přece jen více přiležitostí než v minulosti. Je důležité uvědomovat
voliče politických stran – volte tak, aby váhy osudu se naklonily na stranu
civilizace, nikoli na stranu vlastní poroby. Kladiva na antifašisty mohou
ukovat též kladiva na fašisty.