___________________________________________________________________________
Tradičně bez zájmu našich médií proběhla
zpráva Práva z 10. 12. 2004 o krachu habsburských restitucí v Rakousku. Televize
nezveřejnila jako obvykle v těchto případech nic. Kdyby Habsburkové náhodou
zvítězili, byly by z toho oslavné televizní ságy na několik týdnů. Taková je
již praxe našich prohabsburských a prosudetských médií. Ostatně stejně se
televize chová již léta v případech našich nacirestituentů. Potomci Habsburků
podle rozhodnutí rozhodčích úřadů nemají nárok na někdejší dynastický majetek.
Takto rozhodly rakouské úřady. Nároky tří
skupin Habsburků, žádajících cenné papíry, nájemní domy ve Vídni, pozemky a
zámky, tak opět a definitivně propadly státu. Stát potvrdil rozhodnutí z roku
1919, opětně zakotvené v rakouské ústavě a potvrzené Státní smlouvou v roce
1955. Majetek zůstane státu a městu Vídni. Kdyby takto postupoval český
stát, všechny umělé kauzy tzv. restituentů u nás by byly smeteny se stolu již
prostou aplikací Masarykových zákonů 1. ČSR o pozemkových reformách, a dále
Benešových dekretů. Avšak náš stát díky politickým atakům prohabsburských,
prosudetských a kolaborantských sil v kauzách tzv. zahraničních restituentů ve
věci „kulhá na obě nohy“. Umělé restituce
trvají desetiletí, poškozují občany, podniky, kulturní instituce a jako v
případě Salmů zasahují i do přírodních národních rezervací. Voliči by se
konečně měli probudit z mnohaleté otupělosti a více prověřovat své politické
strany, jak dbají o stát, o zájem občanstva. Měli by se více zajímat o to, když
argentinský příchozí bere určovacími žalobami střechy nad hlavou řádným občanům
republiky, když se ze zámku Opočno vyvážely kulturní statky patřící státu do
zahraničí, když se v Ratibořicích narušovaly restitucemi památky a když
registrované nacistky vztahovaly své ruce i na pozemky v Moravském krasu.
Samotné Rakousko, to Rakousko, odkud se
rekrutuje spousta emigrantských tzv. restituentů, kteří k nám přicházejí jako
pohrobci právem konfiskovaných nacistů, zrádců a kolaborantů, právě to Rakousko
zametlo s nároky dnes u nás tak glorifikovaných Habsburků. Dalo nám tím takový
příklad a současně všem našim monarchistům takový morální políček, jaký jsme od
roku 1945 u nás nezažili. Když už tento příklad tradičně nezabere na kolaborantské
kliky senátorů, poslanců, úředníků a publicistů, měl by zapůsobit na ty
politické strany, které za cíl vyhlašují ochranu národních zájmů republiky a
občanstva. Páni lídři politických stran by si měli vzít z rakouského verdiktu názorný
příklad, jak postupovat vůči naprosto neoprávněným nárokům všech těch Buquoyů,
Geymullerů, Harrachů, Kinskych (nikoli Kinských!), Larischů, Salmů,
Schaumburg-Lippe, Schoellerů, Rohanů, Walderode a jak se všichni pohrobkové osob
spojených s dekrety jmenují. Jestliže stát vyhověl oprávněným
nároků antifašistických a loajálních restituentů, pak by konečně měl po vzoru Rakouska
definitivně zamést s nároky osob, které od počátku zcela zjevně nevyhovují
našim zákonům. Ustaly by tak nekonečné soudní kauzy zatěžující stát a občanstvo
poškozující nejen na majetku, ale rovněž urážející památku odboje a obětí
nacismu. Ustaly by kampaně árijského tisku blábolící nesmysly o různých
Františcích Oldřiších a Hugonech Mikuláších, kteří se ve skutečnosti historicky
jmenovali Franzové Ulrichové a Hugoni Nikolausové. Stát by konečně měl
opustit svůj schizofrenní tanec mezi nelegitimními amorálními požadavky tzv.
nacirestituentů na jedné straně a mezi platným právním pořádkem a morálkou
antifašismu na straně druhé. Jestliže toto vláda státu nezvládá, pak by se snad
měla poděkovat. Tak by to v civilizovaném státě Evropské unie mělo býti
pravidlem, není-liž pravda?
J.
J. Nickelli